Miło las widzieć

Jazyky, kterými mluvím: polština, angličtina

Všechno začalo workshopem hry na lesní roh ve staré chatě uprostřed lesa... V létě 2014 jsem v Bělověžské pralese uspořádal první ročník workshopu hry na lesní roh – nástroj, na který jsem mnoho let hrál a kterým jsem žil. Plán byl jednoduchý – užíváme si hudbu, učíme se, rozděláváme ohně, povídáme si – a to vše v krásném přírodním prostředí s ubytováním v dědečkově srubu. Hosté z různých koutů Polska se pomalu sjížděli. Nemohl jsem se divit, když jsem pozoroval jejich reakce: vystupovali z aut na okraji březového háje, dychtivě vdechovali vůni lesa, obdivovali ticho a zpěv ptáků, který se od něj odlišoval. Komentovali: „Puszcza má v sobě TO COŚ!”. Co je to za kouzlo prastarého lesa? Všechno je tu divočejší, jedinečnější, nevídané... Narodil jsem se a vyrostl v Podlasiu, moji prarodiče bydleli v Hajnówce, v pralese jsme trávili svátky a prázdniny. Ptačí árie, čerstvý vzduch, bizon mihotající se v dálce – to vše bylo známé a samozřejmé. Jako teenager jsem nechtěl jezdit na venkov – koneckonců v chatě je špatný internet, není co dělat a většina mých vrstevníků byla ve městě. Chata z ručně tesaných klád, izolovaná mechem z pralesa? Kuchyňská deska vytápěná dřevem, dřevěná stodola? Studna s jeřábem? Koupání v nedaleké řece Łutowni? To jsem měl u prarodičů od dětství a bylo to pro mě tak normální a samozřejmé jako teplá voda z kohoutku v bytě. Ale vraťme se k hornistům. Tento týdenní pobyt s nimi v divočině, v chatě, společné rozhovory a pozorování jejich nadšení okolní přírodou mi uvědomily jednu věc – že toto místo je výjimečné. Brzy po tomto výletě jsem prarodičům nabídl pomoc s jejich amatérskou činností – pronájmem chaty. Vytvoření webových stránek, pořízení fotografií a péče o interiér chaty – věci, které byly pro prarodiče cizí, ale ve kterých jsem se mohl umělecky realizovat, se staly mými povinnostmi. A tak po několika měsících práce vznikla Chatka w lesie, místo, které již více než 10 let poskytujeme lidem, kteří si cení odpočinku v tichu pralesních lesů. A hornisté se ještě pětkrát s touhou vraceli do naší chaty. Docela rychle jsme dosáhli bodu, kdy jsme vás všechny nemohli v chatě ubytovat, a tak jsme se rozhodli postavit další domky. Tentokrát padla volba na region, odkud pocházel druhý dědeček, tedy okolí Siemianówki. Dnes pronajímáme šest domků. Všechny jsou postaveny s velkým srdcem, oddaností a tam, kde se cítíme nejlépe – tedy v našich rodných končinách.